Hudba se dělí na dobrou a špatnou, pomalou a rychlou, s trefnými texty („jsem parcela, kde se nic nedělá“) a s texty intoššími, které nikdo nechápe („karamel je cukr, který se neuzdraví“). Obecně platí, že čím jsou zpěvák/diva hezčí, tím hůř si mohou dovolit zpívat. Nejdůležitějším druhem hudby je hudba diskotékovo-tancovačková, bez které by byl ohrožen institut rodiny. Dnes si tedy povíme, jakou alchymistickou směs smíchat na dýze, aby se lidé zamilovali.[private]
Co rozhodně nesmíme:
pouštět tam to, čím se obvykle chlubí lidé, že poslouchají: tedy ne Philipa Glasse, Radůzu, Mňágu a Žďorp, nujazz, Deža Ursinyho, Květy, Van Gogha, tibetské mantry, Johnnyho Cashe.
Co ano:
hudbu s popěvky a basy (naopak basa je vyloučena!), která byla ve filmech z dětství (Rocky, Hříšňák, Četník ze Saint Tropez, Pomáda) nebo která obsahuje slova, které zvládne foneticky zpívat i opilý ruštinář a které připomínají páření, byť v metaforách: ajlajktůmuvit, pritywomn, lecgetlaut, smekmajbíčap atd. Takto zapamatované popěvky mohou i zachránit život při přepadení např. Arabem: řekla jsem mu let it be, let it be a jeho sexuální apetence byla ta tam.
Ke konci diskotéky,
kdy už se stalo všecko, co se stát mělo, je vhodné plachým typům dát poslední šanci: výstražně rozžhnout modrá světla, aby bylo jasno, že kalich diskotéky se naplňuje a jestli se nepřiblíží trhaným tancem k dívce, ona půjde cobydup na rozjezd do Líšně, protože ráno musí vstávat za kasu do oddělení ovoce-zelenina v Tescu.
Zaručeně působí oplodňováky od:
Aerosmith (na učnice), Manu Chao (na národnostní menšiny a THC-spotřebitele), Muse (pro emaře), některým lidem nepomůže nic.
Příště si řekneme, jakou hudbu aplikovat na smutek.[/private]