»Ty mé věci, to jsou to taková (post) moderní lidová bájení – z toho pak sběrači lidových povídaček – ty různé Boženy Němcové 21. století – vytvoří skutečné (konzumní) pohádky tím, že na to nabalí nějaký výchovný balast a připojí šťastný konec. I když vlastně: v Hollywoodu už Boženu předběhli a udělali to. V této fázi se to snad podobá těm černě ironickým předkřesťanským pop–legendám, kterými si paranoicko–schizoidní keltští blouznivci po Samainu zpříjemňovali dlouhé zimní večery.
Nicméně, když už jsme u těch pohádek: samozřejmě že jsem psal a píšu i tzv. klasické pohádky, ale píšu to jen čistě soukromě: mojí ženě k vánocům. Každý druhý rok něco. Pohádky o našich kočkách toulajících se světem; pohádky o našem psu a jeho fantasmagorických tripech. Krátce poté, co jsme se nastěhovali sem na venkov, psal jsem pohádky, které měly „zalidnit“ rozličnými pohádkovými kreaturami a legendami tuhle pustou krajinu – okolí Bezdězu a Kokořínsko (Máchystán) totiž patří do oblasti Sudet. Němci si odnesli „paměť místa“ s sebou. I z hlediska lokální mytologie zůstal tenhle kraj „vylidněn“. Genius loci zůstal, ale oněměl. Proto jsem mu musel umožnit, aby skrze mne znovu začal „bájit“. Znovu jsem dával (nová) jména lesům, kopcům, údolím atd a oživoval je umělou pamětí vymyšlených chimér: postaviček a příběhů. Virtuálně ta krajina dostala pohádkový rozměr. Ale jen virtuálně…
Jsem s tímto způsobem nazírání světa až příliš spojen, než abych to mohl odbýt nějakou triviální úvahou o pohádkách. Když jdu se psem ven, vnitřně procházím mýtickou krajinou takovou, jakou jsem si ji „dozdobil“. Každá moje vycházka do lesa je svým způsobem počítačovou adventurou. Ale tyhle napsané vánoční pohádky jsou čistě privátní záležitost. Možná to jednou někdo objeví v pozůstalosti a vyhodí to do kontejneru…«
INTIMNí ZPOVěDI